11) Zrcadlo, pověz mi …

	Křivá zrcadla mají své osobité kouzlo. Modelují naše rysy do směšných rozměrů. Protáhnou nos a uši, rozšíří sezením už tak rozpláclé partie a pohyby rukou připomínají cizokrajného mága. Další zrcadlo z nás udělá žábu a hned vedle si můžeme zahrát na rozhlednu. A máme mezi nimi jedinečnou příležitost zasmát se sami sobě. A to je umění náramně užitečné.
	Křivá zrcadla mě vždycky okouzlovala. Jenže nikdy jsem netušila, že jednou budu mít takové zrcadlo doma. A ne jedno, ale rovnou čtyři. Ne v rámečku, ale živá. A na rozdíl od těch studených nezkreslují rysy, ale slova, gesta a chování.
	Každý den se teď setkávám s ozvěnou svých slov. Třeba večer po uložení dětí do  postýlek. Sotva za mnou zapadnou dveře dětského pokoje, ozývá se:
„Koukej spinkat, máma píde podívat.“
„Ticho tady bude,“ v dětském hlásku vibruje akcent tátova přísného tónu. Následuje trojhlasný smích.
„Ty už mě neštvi a spinkej…“ Nový výbuch veselosti.
	Před týdnem přijela na návštěvu babička. V jedné chvíli požádala našeho Martina o odnesení papírku z nanuku do koše. Ale moc nepochodila.
„Zahoď ho sama a nedělej si ze mě… (chvilka zaváhání)… nositela. To bych moh kolem tebe skákat pořád.“ 
	Rysy, čerstvě vybalené z mrazničky, nesvědčily právě o naší výchovné pohotovosti. Zrcadlo, zrcadlo, takhle že vypadáme v očích našich dětí? Je to k popukání, co? Nebo snad ne?
	Dnes večer jsme si s tátou prohlíželi první rodinný portrét. Studujeme postavy ze sci-fi a mně je jasné, že „zrcadla“ během času nezůstanou jen u slov a gest. Poznávám se na obrázku podle velikosti a podle barevných hvězdiček na šatech. Prstů mám asi sedm, pusu od ucha k uchu, pokud by tam uši byly. Jenže tam nejsou ani vlasy. Tento fakt táta komentoval slovy: „No jo, portrét budoucnosti.“ A pohladil si mimoděk svoji začínající pleš.
	Jdu uložit výkres do pamětních desek. Vedle mezi svátečními hrnečky se mi vrací můj pohled. Chtěla bych se zeptat jako v pohádce: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo v naší zemi vychovává své děti nejlépe?“ A také bych chtěla slyšet: „No přece ty, moje paní…“ Ale ne, raději ne. Co kdyby mi řeklo: „No přece ta mladá paní z vedlejšího paneláku, první patro, byt číslo…“ A já bych měla zbytečně vztek. Raději se spokojím s tichem, které mi naznačuje, že mám o dvě vrásky víc a že návštěva u kadeřníka by mi rozhodně prospěla.

© I.Pacovská, www.ctenizdarma.cz