9) Večer plný ticha

	Osamělý večer zatahuje okno tmou a myšlenky steskem. Pouštím si trampské písničky a ptám se sama sebe, zda bych ještě dnes měla odvahu a sílu prošlapávat neznámé cesty, probouzet se na sněhu, chytat do celty vítr, déšť a vůni ohně. Vrátím se jednou s dětmi mezi stromy, potoky a blátivé úvozy?
	Touha ve mně zůstává, ale skutečnost ji uzemňuje do jednoho města, do jednoho sídliště, do jednoho čtyřpokojového bytu. Dnes je tu nezvyklé ticho. Chybí Martin, který je u babičky, a táta, ten je zase na vojenském cvičení. Dvě z trojčat jsou nemocná. Natahuji si dva budíky na půlnoc – snad mě aspoň jeden vzbudí. Táta za mě dnes nevstane, aby dal dětem užívání. I polštář vedle mne zůstane tuhle a ještě několik dalších nocí prázdný a studený. 
	Toulám se vzpomínkami a vracím se v duchu na samý začátek naší cesty. Vracím se do jednoho červnového voňavého dne, kdy jsme se vlastně ještě neznali. V ten den se uskutečnil krátký telefonát. Byl nenápadný, jako jsou zpočátku všechny věci, které uvedou do pohybu kolo osudu.
„…takže se sejdeme u Karlova mostu. Ale jak tě poznám?“
„No, mám pestré šaty, bílé boty, náramek, košík gondolu…“
„A kam půjdeme?“
„Hrozně ráda jezdím na loďkách, jestli ti to nevadí.“
„No, můžeme to zkusit. Tak zatím ahoj.“ Položila jsem telefon a přemýšlela. Jaký asi je? Budeme si mít o čem povídat? Nedopadnu jako minule, kdy můj společník hledal pravdu, nejlépe na lůžkové úpravě jeho vozu? Mají inzeráty vůbec nějaký smysl?
	Odpoledne už čekal na stanoveném místě. „Taky by mohl být vyšší,“ pomyslela jsem si v duchu. Oba jsme se rozpačitě usmívali. „Víš, ten tvůj popis… se hodil na každou třetí holku, co tu kolem šla.“
Za chvilku jsme seděli na pramičce a bylo nám spolu docela fajn. Povídali jsme o přírodě, o zážitcích a o autoškole. Než jsme doveslovali zpět, začalo nepříjemně pršet. V tu chvíli mi došlo, že je třináctého a musela jsem se začít smát. Dostali jsme chuť na zmrzlinu, tu však nikde neměli. A pak už se nachýlil čas odjezdu mého vlaku. 
„… a zavoláš mi, až budeš mít zase chvíli čas, jo?“
„No dobře.“
„Ale určitě.“
„Dobře, já ti zavolám.“
A protože mám ve zvyku držet své slovo, zavolala jsem. Scházeli jsme se stále častěji, až jsme se sešli i na svatbě. Na vlastní svatbě.
	A co dál? Básník by řekl: čas hledání a čas nalézání. První společné starosti… První dovolená…
	Vlastně naše první dovolená nepatřila právě k vydařeným. Spali jsme ve stanu, nebylo mi dobře, někde jsem chytla blechu i počasí se tvářilo všelijak – spíš hůř. A přece se mi jedna příhoda docela hezky obtiskla do vzpomínek.
	Leželi jsme na dece u vody a za námi byla budka, kde plavčíci mastili karty. Bylo pod mrakem a koupat se mi nechtělo. Najednou se do mého podvědomí prodral znepokojivý hlas. Rozhlédnu se a vidím u druhého břehu matraci, na ní se někdo plácá a volá. Volá o pomoc. Ale na matraci a jen kousek od břehu? To bude nějaká legrace… Vtom se z toho místa odlepil malý kluk a běží k obsazené lavičce. V dalším okamžiku z ní vstává paní, zvedá z trávy kolo a vyjíždí naším směrem. Obracím se k Jardovi a vytrhuji ho ze čtení. Volání pokračuje. Jarda vystartoval jak závodník z bloku. Je to snad poprvé v životě, co ho vidím utíkat naplno. 
	Už téměř doplaval na místo, když do budky plavčíků dorazila paní na kole. Slova nejsou rozumět, zato živě gestikuluje. Cvrkot na druhém břehu už utichl, všechny viditelné postavičky vylezly na břeh. Vtom z budky vyběhli oba plavčíci, naskočili do loďky a opřeli se do vesel. Zamířili kamsi stranou. Chvilku jsem byla v pokušení mlčet. Ale pak mi to nedalo.
„Jestli jedete zachraňovat toho volajícího na matraci, tak jedete špatným směrem.“
„A kde je?“
„Už je vytaženej támhle na břehu.“
„…a kdo… a co…“
Situace se vysvětlila a oba se s brumláním vracejí do své budky. Vrací se i Jarda. Dívám se na něj jako  poprvé, a přece úplně jinak. Vyzařuje z něj síla a jistota. V tu chvíli jsem vděčná všem cestám osudu, které nás svedly dohromady.
„Co se tam stalo?“
„Ále, ta ženská dostala křeč do nohou a nemohla se udržet na matraci. Ona je tam hned u břehu hloubka a s ní byl jen malej kluk, který tam nestačil.“
„A jak je na tom?“
„Než jsem odešel, už to bylo dobrý.“
	O moc víc už si z té dovolené nepamatuji, ale ten pocit z tehdejšího Jardova návratu mi zůstal. A je tu znovu se mnou i dnes, kdy na vedlejší posteli leží jen prázdný a studený polštář.