Kočárek pro trojčata

	Už jste někdy viděli kočárek pro trojčata? Je to pojízdný obývák, zabírající na chodníku dvě a půl dlaždičky. K držadlu se pohodlně vejdou dva lidé a dovnitř tři novorozeňata. Továrna ovšem počítala s tím, že po půl roce bude aspoň jedno dítko chodit. Nebo šíři odzkoušeli s nepohyblivými panenkami.
	Ani jako hračka se později korba z kočárku příliš neosvědčila. Pravda, mrňatům se moc líbila. Všichni lezli dovnitř a zase ven, ale… 
	Při přípravě oběda jsem si libovala, jaký mám od nich klid. Úsměv mě opustil při krmení u třetího sousta. Hance v puse cosi zazvonilo. Na požádání vyplivla tři dvoucentimetrové cvočky. Můj prst pak z něžné pusinky vylovil ještě další dva. Po obědě jsem se stále nemohla dopočítat. Jeden cvoček chyběl. Nejsem zvyklá panikařit, ale tentokrát se mi roztřásly ruce. Co teď? Mám vzít k doktorovi 
jen Hanku nebo i ostatní? Znovu jsem se pustila do zoufalého hledání. Po půlhodině byla má snaha korunována úspěchem. Poslední cvoček! S úlevou jsem kopla do zbytku kočárku a narazila si palec.
	Legrace neskončila ani u sporťáku. Po první zkušební jízdě se mě muž otázal: „Tak co?“
Na můj znechucený výraz se podivil: „Copak? Něco není v pořádku?“
„Ani se neptej. Brzdu to nemá, zato při výjezdu na vyšší chodník to brzdí víc, než je zdrávo. A držadlo mi po cestě třikrát vypadlo.“
„To víš, je to starší typ.“
„Hanka mi i v kšírách visela dvakrát hlavou dolů. Držák na nohy se vůbec nedá zdvihnout.“
„Na tu chvíli, co v tom budou jezdit…“
„To držadlo jsem musela uvázat kusem vyžebraného provázku. Víš, jakej to byl trapas?“
„Nerozčiluj se, něco vymyslíme.“
	Trn z paty nám vytrhl šikovný dědeček. Děda je zámečník. Ačkoliv u něj doma žádný zámek pořádně nefunguje, vyzná se jinak ve spoustě dalších činností. A tenhle děda nám přímo vykouzlil kočárek. Sice hrozně nadával, co je to práce, ale nakonec vítězoslavně přivezl malé, úzké a snad i pohodlné vozítko: „Tady to máte. Hlavně mi neříkejte, že se vám to nelíbí.“
„Ale, dědo, je to báječné…“
„Nemusíte se bát, má to i zatěžkávací zkoušku.“
„A kde jsi vzal tolik dětí?“
„Jakýpak děti! Když jsem u toho nebyl, vozil se mi na tom ze srandy jeden náš stokilovej učedník. Blbec.“
	Pak děda s upejpáním přijal láhev myslivecké a odjel domů. My už jen potáhli sedačky molitanem a koženkou a zázrak byl hotov. Spát se na něm sice nedá, ale jinak je bezpečný a praktický. Děti sedí ze sebou a koukají do světa. Už skoro ani nevnímám slova a úsměvy kolemjdoucích. 
„Jé, to je srandovní kočárek.“
„… je to ale vymakaný, co?“
„Jsou tam jako v autobuse.“
„Neobvyklý osmipérák – to jste byli vy na tý fotce v novinách?“
Při vzpomínce na sympatického fotografa, šplhajícího kvůli záběrům i na kandelábr, s úsměvem přikyvuji.
	A lidé se znovu a znovu otáčejí. Snažím se tlačit tu vzrůstající živou váhu a neztratit při tom všechnu eleganci. Jo, kočárek. Ono se řekne kočárek…