Jak nebýt slečnou na hlídání

„Jenom vyzvedneš malého Honzíka ve školce, chvilku se projdete venku a pak, až se vrátí jeho máma z práce, tak ho odvedeš domů,“ vysvětlila mi kamarádka, která si přivydělává jako „slečna na hlídání“. 
„No jasně, žádný problém,“ souhlasila jsem s tím, že ji jednou zastoupím. S Honzíkem se znám, s jeho maminkou taky, tak by to mělo být v pohodě.
Druhý den jsem ve čtyři dorazila do školky. Učitelka mi s úsměvem předala dítě a já spolu s Honzíkem seběhla po schodech do šatny.
„Kdepak máš věci?“ ptám se ho.
„Támhle pod tou mašinkou.“
Naštěstí mluví hezky a s srozumitelně, až na to jeho nešťastné er. Sundala jsem hromádku zimního oblečení. Místo tepláků jsem ho nasoukala do oteplovaček, natáhla mu mikinu… Nevíte náhodou, proč dělají otvory tak akorát na hlavu bez uší? No nic, uši mu nakonec zůstaly. Ještě bundu, čepici, botičky… 
Tedy botičky byly trochu problém. Skoro jsem se zpotila, než jsem mu je nacpala na nohy a zavázala.
„Ty botičky jsou obláceně,“ pravil Honzík.
No jo, on má pravdu, zastyděla jsem se. No, co se dá dělat. Šup s nimi dolů a ještě jednou mu je narvat na nohy – tentokrát správně a zavázat. Proč se jenom tyhle zimní boty tak špatně nazouvají?!
„To nejsou moje botičky.“
„Cože?“ celá jsem se orosila a honem rychle mu je zula, aby mě náhodou s nimi v ruce nenačapal někdo, komu patří.
„To jsou botičky mýho blatlánka. Maminka povídala, že je teď budu nosit já,“ upřel na mě Honzík svůj nejnevinnější kukuč.
„Tos to nemohl říct dřív?“ pustila jsem se skřípáním zubů do opětovného boje s obouváním zimní šněrovací obuvi. Po zádech mi už stékal čůrek potu. Uf, konečně hotovo!
„No vidíš, jak jsme to krásně zvládli,“ zamumlala jsem nepřesvědčivě a vyšli jsme před školku.
Všude plno sněhu, lehce mrzlo, ale jinak bylo docela hezky.
„Kde máš rukavičky, Honzíku?“
„Ty mi maminka dala do botiček, aby se mi neztlatily.“
A tehdy jsem dospěla k názoru, že nemám předpoklady pracovat jako „slečna na hlídání“. Řvát na děti se prý nemá…


inspirováno mailem - 2011 - www.ctenizdarma.cz